Jan Frei z archivu Jana Patočky v Praze a Ludger Hagedorn z IWM ve Vídni o odkazu Jana Patočky.
POSLECHNĚTE SI CELÝ ROZHOVOR
ORF Češi Podcast ORF SOUND
ORF Češi Podcast SPOTIFY
Patočka nepopírá podíl židovsko-křesťanské tradice na formování Evropy, ale ukazuje, že musela být přetavena kritickým racionálním pohledem pocházejícím z řecké antiky. Charta 77 v jistém smyslu vychází ze stejného zdroje jako počátek dějinnosti, svobody a filozofie.
V jedné přednášce na podzemním semináři v roce 1974 vyložil Patočka rozdíl mezi „duchovním člověkem“ a „pouhým intelektuálem“. Duchovní člověk pečuje o svou duši a o duši obce. Je to vzdělanec, jenž na rozdíl od pouhého intelektuála nepodléhá mocenským tlakům ani populistickým nárokům davu a není ochoten pro dobré bydlo vzdát se svého přesvědčení.
Jan Patočka. Filosof a nepřátelská osoba
Výstavu kurátorky Lenky Kerdové, která byla do února k vidění v Českém centru Vídeň, pořádalo IWM, Archiv Jana Patočky.
Obrazová a zvuková instalace a vybrané dokumenty návštěvníka přenesli doprostřed nepřetržitého sledování této „nepřátelské osoby“ v týdnech mezi formulací Charty 77 a Patočkovou smrtí 13. března 1977. Výstava ovšem navíc, a snad především, připomenula samizdat a undergroundovou kulturu sedmdesátých let, byla poctou tehdejší filosofii a existencialismu – a zejména oživila nespoutaného ducha této doby. Dodnes je překvapivé, jak těsně se v odporu k totalitnímu systému spojovalo umění, filosofie a individuální způsob života: duch se stal mezní zkušeností, tělo polem experimentů, psací stroj uměleckou formou.
Archiv Jana Patočky
Archiv má kořeny v roce 1977, kdy se Patočkovi žáci Ivan Chvatík, Jiří Polívka, Jiří Michálek a Miroslav Petříček postarali o zajištění a uložení Patočkových rukopisů na bezpečné místo, kde by je nenašla policie, a začali vydávat samizdatový Archivní soubor Patočkových prací. Do listopadu roku 1989 bylo vydáno 27 svazků. Za tento vydavatelský počin byli Ivan Chvatík, Radim Palouš, Pavel Kouba, Miroslav Petříček a Jan Vít v roce 1990 poctěni cenou Československé akademie věd. Od roku 1993 je Archiv Jana Patočky součástí Centra pro teoretická studia, které je společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky.
Smyslem Archivu je studium a pokus o výklad filosofického dědictví Jana Patočky, vydávání jeho prací, zejména příprava Sebraných spisů Jana Patočky pro nakladatelství OIKOYMENH, a shromažďování rukopisů, obrazového materiálu a dalších dokumentů spojených s jeho životem a jaho filosofickým usilováním.
JAN PATOČKA
(1. 6. 1907, TURNOV – 13. 3. 1977, PRAHA)
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1925–1932), studoval také na pařížské Sorbonně.
Doktorát z filozofie získal obhajobou spisu Pojem evidence.
Jako stipendista na německých univerzitách byl ve styku s filozofem Edmundem Husserlem (1859–1938).
V letech 1934 až 1944 profesor na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur l’entendement humain, kolem nějž se soustřeďovali utečenci z univerzit nacistického Německa, a roku 1936 tajemníkem Jednoty filosofické.
V roce 1937se habilitoval na FF UK spisem Přirozený svět jako filosofický problém. Jeho působení jako vysokoškolského učitele přerušila okupace.
V roce 1939 dokazuje, že náš duchovní život nebyl odnoží německého hnutí, nýbrž kusem vlastního úsilí o proniknutí k Evropě. V nejriskantnější době uveřejňuje jako člen redakčního kruhu České mysli zprávu o úmrtí profesora filozofie Tvrdého, který zemřel 13. března 1942 v koncentračním táboře. Na konci války byl nasazen jako dělník tunelář.
Po okupaci opět působí na FF v Praze a Brně.
Od roku 1946 mimořádný člen Královské české společnosti nauk.
Po roce 1948 je z univerzity propuštěn a zaměstnán v knihovně Masarykova ústavu, od roku 1954 v Pedagogickém ústavu ČSAV.
V roce 1964 se stal členem Institut International de Philosophie v Paříži.
Roku 1967 získal titul doktora věd na základě obhajoby práce Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové.
V roce 1968 se opět vrací jako profesor filozofie na Univerzitu Karlovu. V polovině roku 1972 byl penzionován a potřetí musel z UK odejít.
Roku 1973 odjel na mezinárodní filozofický kongres ve Varně, jeho vystoupení však bylo přerušeno a měl pak zákaz cestovat i publikovat.
Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi šedého kulturního života 70. let.
V roce 1976 organizoval petici za propuštění hudebníků kapely Plastic People a stal se spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem jedním z prvních mluvčích Charty 77.
Občanské angažmá v Chartě 77 mu zkrátilo život a zároveň získalo proslulost, zejména v zahraničí.
Svým rozsahem i hloubkou jsou v české literatuře jedinečné jeho práce z antické filozofie, jakož i studie hegelovské, kantovské, karteziánské, fenomenologické av neposlední řadě rozsáhlé práce komeniologické.