Umění se umlčet nedá | Anna Prokopová s hlubokou vášní pro tanec i v koronavirové době

Latinskoamerické tance jí otevřely dveře do světa, ve kterém se rozpínala fascinace možnostmi lidského těla v pohybu a prací s energií. Časem se pro ni ale tato forma společenského tance stala spíše omezující. Svobodu našla až nacházením jiných výrazových prostředků, a sice v současném tanci, v improvizaci.

Z koníčka se nakonec stala hluboká vášeň. Během studia bohemistiky v Ostravě tančila Anna Prokopová v Národním divadle moravskoslezském. Tam zjistila, že se tancem chce zabývat profesionálně, s čímž souviselo i její pozdější životní rozhodnutí – opustit tak důvěrně známé město a začít studovat tanec na Soukromé univerzitě Antona Brucknera v Linci. V roce 2010 získala stipendium pro začínající umělce rakouského ministerstva pro vzdělání, umění a kulturu ve vídeňském Tanzquartieru. Ve Vídni pracuje jako choreografka a performerka, vyučuje tanec.

Jak celkově vnímá tanec, přípravy na vystoupení, prožila už svůj kariérní vrchol? „Ten proces nekončí. Já to spíš vnímám jako takový souvislý tok různých setkání, ať už s umělci nebo i s lidmi, kteří mají zájem o tanec nebo celkově o pohyb, tak to, co se mi během toho času zkoumání nabaluje, to s nimi sdílím a to nekončí,“ odpovídá Prokopová.

Punková energie meets Svěcení jara

I když jsou taneční studia, stejně jako během jarního lockdownu uzavřená, trénuje alespoň doma. Říká, že je to pro ni nevyhnutelné se tancem nadále zaobírat a reflektovat tak, co se děje okolo a hledat odpovědi. Navzdory tomu, že kultura byla a je letos ve veřejném prostoru značně utlumena, spolupracovala tanečnice Anna Prokopová hned na několika projektech.

Jedním z nich bylo představení „DeSacre. Pussy Riot meets Vaslav Nijinsky“ v rámci vídeňského letního festivalu „Kultursommer“. Jak vyplývá z názvu – jde o kombinaci původní choreografie „Svěcení jara“ na hudbu Igora Stravinského z roku 1913 se scénami z protestu Pussy Riot v moskevské katedrále Krista Spasitele v roce 2012. Oba akty uměleckého projevu se postaraly o silné pozdvižení ve společnosti.

Dystopická budoucnost v popandemickém světě

Začátkem října odjela Anna Prokopová do Lisabonu na festival performativního umění a tance „Moving Reunion“, v jehož rámci vystoupila na představení s názvem „Respiratory Protection 2045“. Jak sama říká, umělec je tu od toho, aby skrze svou práci a představivost určité věci posunul a byl schopen se adaptovat i v současných podmínkách. Během příprav si všimla, že některá omezení přestala být omezeními a fungovala velmi dobře například s určitou scénou nebo charakterem.

Do Schauspielhausu na představení „Ungleich, aber jeder möchte“

Během listopadu by za normálních okolností probíhaly zkoušky na představení současného tance – i trochou hip hopu nebo rapu – „Ungleich, aber jeder möchte“ vídeňského kulturního a vzdělávacího spolku Ich bin O.K. Vystoupí jak tanečnice a tanečníci s Downovým syndromem, tak bez něj. Jednu z rolí nastudoval také host dnešního vysílání Rádia Dráťák – tanečnice a choreografka Anna Prokopová.

V jejich aktuálním představení „Ungleich, aber jeder möchte“ se na jevišti silně projeví osobní rovina každého z umělců. Významnou roli v něm hraje téma jednotlivce a sounáležení k nějaké skupině. Mělo mít svou premiéru už letos v březnu. Je tedy hotové, ale tanečnice a tanečníci se v současnosti nemohou scházet, každopádně všichni doufají, že si tento umělecký zážitek bude moci vídeňské publikum vychutnat již ve dnech od 9. do 12. prosince v Schauspielhausu.

Na představení Vás srdečně zvu jak já, tak také Anka Prokopová. Tímto jí děkuji za rozhovor.

V aktuálním magazínu Rádia Dráťák uslyšíte tanečnici a choreografku Annu Prokopovou. Pořadem Vás provede Pavla Rašnerová. Zprávy a pozvánky připravila Katarína Ugróczi.