Až do Rajhradu, dvanáct kilometrů jižně od Brna, došli v noci všichni německy mluvící obyvatelé, kteří se museli den předtím shromáždit v ulicích a na zahradě starobrněnského kláštera. Bylo jich kolem dvaceti tisíc, především ženy, děti, nemocní a starci. V Brně zůstali jen muži od 14 do 60 let, kteří museli odklízet trosky. Ostatní šli pěšky několik desítek kilometrů směrem k rakouské hranici. Bylo 31. května 1945.
V Brně žilo za války kolem padesáti tisíc Němců. Vysídlení brněnských německy mluvících obyvatel se odehrálo dva měsíce předtím, než dala československá vláda pokyn k organizovanému odsunu. V květnu a červnu 1945 na mnoha místech začali brát spravedlnost do vlastních rukou ozbrojenci. A donutili 20 tisíc brněnských Němcům k pěšímu pochodu do Vídně. Historici dodnes bádají, kdo brněnský divoký odsun zorganizoval a kdo o něm rozhodl. Brněnský pochod smrti se datuje mezi 30. květnem a 2. červnem 1945.
Další tisíce lidí se k pochodu připojily cestou z německých jazykových ostrovů jižně od města – ze Želešic, Modřic, Heršpic, Černovic nebo Komárova. Všichni byli vyčerpaní, protože šli bez vody, jídla, zastávek či lékařské pomoci, za neustálého popohánění a často i krutého bití příslušníky Revolučních gard a dělníky ze Zbrojovky. Často měli za sebou týdny otrockých prací na odklízení trosek rozbombardovaného města, a to při snížených přídělech potravin kvůli tomu, že byli registrovaní jako Němci.
Pohořelice | Drasenhofen
Další dny, 1. a 2. června, dorazil pochod násilně vysídlených civilistů do Pohořelic. Část došla až na hranice, protože cílem bylo vyhnat je až do Rakouska. „Matka došla až za hranice, do Drasenhofenu. Tam byla komise, která lidi zapisovala. Rozplakala se, že má v Brně druha, který má československé občanství. Takže jí dali propustku, aby se mohla vrátit zpět. Příští den ráno ji naložili v Mikulově na nákladní auto a odvezli do Brna,“ vypráví Hanna Zakhari, čtyřiasedmdesátiletá dcera Zuzany Pokorné.
Pokorná se vrátila z divokého odsunu hned začátkem června domů. Lidí jako ona byly tisíce. V následujících dvou týdnech se do Brna vrátilo nejméně pět tisíc lidí, které úřady do pochodu zařadily neprávem. Německy mluvící Židé, kteří se sotva vrátili z koncentračních táborů, sociální demokraté a antifašisté, odbojáři či lidé ze smíšených česko-německých rodin.
V Pohořelicích a Drasenhofenu a na hřbitovech dalších rakouských vesnic od hranic až do Vídně přibývaly masové hroby. V nich skončili ti, kdo vyhnání nepřežili. Zemřeli vyčerpáním či na úplavici. Přesný počet se nikdy nepodařilo ověřit, dnešní odhady se pohybují kolem tisícovky obětí.
Odsuny, z kterých se staly pochody smrti
Právě proto vyhnanci nazývají brněnský odsun pochodem smrti. Nebyl v době těsně po osvobození jediný, další podobné proběhly třeba v Jihlavě či Liberci. Ale podle historiků i pamětníků byl jedním z nejtragičtějších vyhnání civilistů, které se u nás po konci války odehrálo.
„Během několika hodin bylo z města vyvedeno přes dvacet tisíc převážně německy mluvících obyvatel. Byla to jedna z největších vysídlovacích akcí v poválečném Československu. Brněnský pochod byl mimořádný svou velikostí, dramatickým průběhem a katastrofálními následky. Dnes bychom to nazvali humanitární katastrofou,“ popsal před pěti lety v MF Dnes historik David Kovařík z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.