Umění a odpor v terezínském ghettu

V dnešním vysílání Rádia Dráťák na Vás čeká příspěvek z nedávno zahájené výstavy „Das Herz so schwer wie Blei“. Představuje umělecké grafiky a malby, vytvořené v letech 1941-45 v terezínském ghettu. Skze díla promlouvají nejen dospělí, ale i děti.

On demand | Rádio Dráťák | 19.11.2018

Jejich očima tak můžeme uvidět skutečnou nezkreslenou realitu nelidského utrpení v ghettu nebo i sny a vzpomínky, ale také naději, že tato zvěrstva, páchaná na nevinných lidech, jednou skončí.

Z větší části byly umělecké předměty zapůjčeny Památníkem Terezín, ale pocházejí také ze soukromých sbírek. Do Národopisného muzea ve Vídni – do Volkskundemusea – se s mikrofonem vydala Pavla Rašnerová.

Některé z obrazů promlouvají tichým hlasem smutku a bolesti, z jiných se o tom stejném skrze tahy a čáry dají slyšet výkřiky a ostatní dokonce i v barvě překračují hranice reality nebo i zdi samotného Terezína a vracejí se zpět na místa spojená s domovem nebo se vydávají na pouť do snových světů.

Pravdivá skutečnost očima obětí

Kurátorkou výstavy je historička Rosemarie Burgstaller ze spolku „The Moving Holocaust Museum - Bildfeld Institut für visuelle Studien“ při Volkskundemuseu. Téma umění a odpor během nacistické diktatury tvoří jeden ze stěžejních bodů její vědecké činnosti.

„Myšlenkou za vznikem této výstavy byla skutečnost, že v našich hlavách se honí hodně obrazů také ze strany nacistické propagandy, ale i osvoboditelů, spojenců, a ty ovlivňují náš náhled na koncentrační tábory. Velmi důležité je tak často, jak jen to je možné, ukazovat z té doby obrazy obětí, obyvatel a pronásledovaných,“ vysvětluje Burgstaller.

Každodenní život v terezínském ghettu

Naším dalším hostem dnešního rádia Dráťák je Vojtěch Blodig, zástupce ředitele Památníku Terezín, který vypráví o každodenním životě židovského terezínského ghetta: „Hlavní výtvarní umělci ghetta byli soustředěni v kreslírně technické kanceláře tehdejší židovské samosprávy ghetta. V pracovních hodinách byli zaměstnáni velitelstvím SS. Vytvářeli zidealizované obrazy jako falešný důkaz o tom, že Terezín je samosprávným židovským územím, kde Židé žiji v pokoji.“

„Často ty kresby vznikaly přes noc a zachycují právě to, co nazýváme skutečnou tváří terezínského ghetta, tedy ukazují, jak vypadal život vězňů, jak vypadala ta skutečná podoba tzv. konečného řešení židovské otázky,“ objasňuje Blodig vznik mnohých obrazů výstavy.

Pamětnice Helga Pollak-Kinsky | Uměním do snových světů

Na zahájení výstavy přišla také Helga Pollak-Kinsky z Vídně, která byla ve dvanácti letech v roce 1943 společně se svým otcem Otto Pollakem deportována do Terezína. Pro Helgu Pollak-Kinsky, tenkrát dospívající dívku, bylo jako pro mnohé ostatní – umění – záchrannou lodí na rozbouřeném moři ghetta: „Kreslila jsem své sny, také hodně přírodu, protože z našeho okna jsme mohli vidět Malé Krušné hory. Byli jsme uzamčení, zajatci; tisíce lidí musely spolu žít na hodně malém prostoru.“

Umění hrálo důležitou roli v mnoha životech za zdmi terezínského ghetta. Pro většinu to byly jedny z mála chvílí, na které se mohli těšit a které jim dodávaly sílu za neskutečně náročných podmínek. Jedna z umělkyň terezínského ghetta - Helga Pollak-Kinsky – vzpomíná na hodiny výtvarné výchovy s malířkou a učitelkou Friedl Dicker-Brandeis z Vídně: „Friedl nechtěla nikdy, abychom malovali to, co vidíme. Vždy chtěla, abychom malovali sny, přání nebo pěkné momenty z minulosti.“

Díky výtvarným hodinám se Helga Pollak-Kinsky, jedna z našich hostů dnešního Dráťáku, dostávala do jiných světů daleko z terezínského ghetta. Jako i jiní mohla tak alespoň v myšlenkách unikat také frašce v podobě zkrášlovací akce Terezína, trvající něco přes rok, z důvodu jednodenní návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže koncem června roku 1944.

Snaha o záchranu nejmladší generace

Židovská samospráva ghetta se snažila děti co nejvíce ochránit, aby se ta nejmladší generace zachránila, v naději, že válka brzy skončí a Židy bude čekat lepší budoucnost. „Proto se je jednak snažili oddělit od toho každodenního života, zajistit jim lepší stravu, dostávaly - tedy kromě těch těžce pracujících - nejlepší stravu a nebyly nasazovány na práci nějak soustavně, akorát ty starší výjimečně a tajně byly vyučovány, mohly pěstovat sport v omezené míře atd. Byly to takové ostrovy v těžké šedi života v ghettu,“ popisuje Vojtěch Blodig z Památníku Terezín.

Tichý, ale zároveň silný nástroj nesouhlasu

Umění v terezínském ghettu propůjčovalo křídla. Bylo tichým, ale zároveň silným nástrojem nesouhlasu: „Určitě to bylo mnohem snazší, protože jsme ne vždy viděli, co se v Terezíně děje. Lidé umírali, leželi na zemi. My jsme to věděli, ale snažili se nás od toho držet dál a jak nejlépe to šlo, dát nám také dětství,“ vzpomíná Pollak-Kinsky.

„Demokracie není darem navždy“

Výstava „Das Herz so schwer wie Blei“ hraje významnou roli v upomínání na dobu plnou nenávisti, nelidskosti a utrpení nevinných. Právě tak i příběhy, které mohou další generace posunout dále.

„Měli by stále podporovat demokracii, mít zájem a ne si myslet, že vše zůstane tak, jak je, jelikož za demokracii se musí také bojovat, mám ten pocit. Nemyslím teď se zbraněmi, ale aby se udržela. Není darem navždy,“ vzkazuje pamětnice Helga Pollak-Kinsky.

Výstavu „Das Herz so schwer wie Blei“, věnovanou umění a odporu v terezínském ghettu, můžete navštívit až do neděle 16. prosince. V rámci doprovodného programu čeká na návštěvníky Volkskundemusea – rozhovor s pamětnicí Helgou Pollak-Kinsky, film a diskuze s historičkou Elenou Makarovou nebo čtení z díla spisovatelky Ilse Weber. Bližší informace se dočtete na webové stránce volkskundemuseum.at.

Text | Pavla Rašnerová | ORF Volksgruppenredaktion
Dnešním vysíláním Rádia Dráťák Vás provede Tereza Chaloupková.

Artikel auf Deutsch | 5.12.2018 | Kunst und Widerstand im Ghetto Theresienstadt

Linky

• Výstava „Das Herz so schwer wie Blei“ | Volkskundemuseum
• Památník Terezín