Eugen Brikcius o pražském jaru 1968 | Obyvatelstvu se dostalo svobody, na kterou nebylo připraveno

Rok 1968 neměl v sobě jen pachuť sovětské invaze z 21. srpna, ale nesl v sobě odkaz předešlých roků 1966 a 1967, jakéhosi předjaří, které povolilo jinak pevně utažené režimní otěže. Jak ale říká vídeňsko-pražský básník Eugen Brikcius, svobody se dostalo všem, tedy i těm, kteří o ni nestáli.

On demand | Rádio Dráťák | 7.5.2018

V rámci seriálu magazínu Dráťák představující vzpomínky pamětníků pražského jara poodkrýváme dobové skutečnosti, které se k letošnímu padesátiletému výročí pražského jara vážou.
V obecné rovině považují někteří pražské jaro za zmařenou příležitost a opravdovou šanci na reformu socialismu, jiní chápou koncept socialismu s lidskou tváří jako boj o moc uvnitř komunistické strany, který pootevřel dvířka, do kterých vstoupila společnost, toužící po svobodě a normálním životě.

Nesvobodu tehdejšího režimu zažil Eugen Brikcius lidově řečeno na vlastní kůži. V roce 1976 si odseděl 8 měsíční trest. „Urážka národa, rasy a přesvědčení“ tak zněl porušený paragraf. Brikcius, narozený za protektorátu Čechy a Morava, patří mezi nepřehlédnutelné postavy české kulturní scény. Básník a umělec v Rakousku žije od té doby, co jej čeští komunisté přiměli v roce 1980 k emigraci. Výrazně na sebe upozornil už v 60. letech organizováním výtvarných happeningů.

Ohledně názorů na dění okolo pražského jara je Brikcius poměrně pevný v kramflecích: „Už před zmíněným jarem se národ choval jako pronárod. V tom smyslu, že v drtivé většině kolaboroval s režimem. Nešlo jenom o volby, šlo o všechno.“

„Národ kolaboroval s režimem“

„Když přišli Rusové, a obyvatelstvo masově protestovalo. Po pár dnech se ale ukázalo, že to je vyložená dějinná efiméra - že to hned skončilo. A přešlo to v jakýsi vleklý mravní marasmus a z toho vedla jediná cesta,“ říká Eugen Brikcius.

V září 1968 odešel studovat do Londýna. Záhy v roce 1970 se ale musel vrátit do ČSSR. „Já jsem se vrátil, protože jsem nechtěl emigrovat, chtěl jsem žít v Praze. Ale ve své umělecké tvůrčí činnosti jsem pokračoval bez ohledu na ten politický vývoj, který byl ale obrácený než předtím. Postupné zhoršování. Ale to nebyl důvod přestat se chovat svobodně. Ale pak jsem na to taky doplatil.“

Emigrace přišla až po nátlaku, uvěznění v roce 1976 a podepsání Charty 77, kdy volba padla na vídeňskou metropoli. Do Prahy se Eugen Brikcius vrátil až po sametové revoluci. Od té doby žije ve Vídni a tvoří i v Praze.

Na otázku, jestli reformy, s kterými přišlo pražské jaro, měly naději na úspěch, odpovídá překvapivě smířlivě: „Kdyby se to měnilo i nadále postupně, tak se mohlo změnit víc, než když se to takto překotně a do určité míry provokačně dělo, jak se to dělo. A nejenom, že se to nehnulo dál, ale vrátili jsme se zase léta nazpátek.“

Brikcius začínal s filozofií a výtvarným uměním. Slovní projev přešel v literaturu. Z výtvarného umění se stala poezie a u té zůstal. Vedle ceny Jaroslava Seiferta vloni získal rakouský čestný kříž za vědu a umění I. třídy. Jeho latinsky psané básně se z Vídně ke čtenářům dostávaly jen prostřednictvím samizdatu. Mezi jeho díla vydaná už v České republice patří Sud kulatý (1993), Eugeniální verše (2000), Mesón El Centro (2010) nebo Platný příběh (2012), Můj nejlepší ze všech životů nebo sebraný spis A tělo se stalo slovem.

„Nejautentičtější kreací Eugena Brikciuse zůstávala nadále jeho osoba, potažmo příběh umně stylizovaný v legendu,“ řekl o dnešním hostu Rádia Dráťák spisovatel Viktor Šlajchrt.

Pořadem, který připravila Tereza Chaloupková, vás provede Pavlína Woodhams. Aktuální novinky zpracovala Pavla Rašnerová.