Vzpomínky na přelomový srpen, který v Československu zničil sen o možné demokracii

Zanedlouho přijde den, který v Československu odstartoval pocity nepředstavitelného zklamání a beznaděje. Mnozí přišli i o tu sebemenší iluzi, že by se snad změnil přístup ze strany vlády a socialismus s lidskou tváří by se přetavil na postupnou demokratizaci. Události z noci z 20. na 21. srpna okamžitě přiměly ty, kteří s režimem nabírající síly nesouhlasili, opustit svou vlast.

On demand | Rádio Dráťák | 13.8.2018

Praha před padesáti lety. Teplota okolo 22 až 25 °C. Obloha zatažená. Pod ní se klikatí had se svým jedovatým poselstvím. Právě v onen den se naši dnešní hosté rádia Dráťák nacházeli v Praze.

Karla Horvat | „Komunistům jsem nikdy nevěřila“

„Lidé se těšili na to, že budou nové volby, že mají opravdu možnost, to Československo změnit. Zlato, co měli doma, tak to odevzdávali, aby mělo Československo svůj zlatý poklad. Byli v tak velké euforii a věřili, že už tak moc nebudeme trpět pod těmi komunisty, ale já jsem jim nevěřila nikdy. Lidé byli samozřejmě pak hodně zklamaní, když tam pak viděli ty ruské tanky. Pak na ně vylezli a potom je ještě podpálili a umřeli všelijak. Poslední, co jsem ještě z vlaku viděla, bylo, jak hoří Rozhlas,“ vypráví vídeňská Češka, Karla Horvat, která popisuje své zážitky z léta před padesáti lety v Československu tak živě a detailně, že se dá jen stěží uvěřit, že již mezitím uplynulo půl století. Její rodina se kvůli nelehké situaci – její rodiče byli politicky stíhaní, patřili k inteligenci a měli šlechtický původ, tudíž nebyli u bývalého režimu oblíbení - odstěhovala z Prahy do Karlových Varů, kde Karla Horvat strávila dětství a dospívání.

„Inteligence“ z úst komunistů jako nadávka

Po ukončení základní školy se chtěla vydat na profesní dráhu fotografky, což ji ale režim neumožnil. „Vždycky mi říkali, že jsem z inteligentů - to bylo jako nějaká nadávka,“ vzpomíná Karla Horvat na dobu plnou nepochopitelných rozhodnutí ze strany vlády. Když jí bylo patnáct, tak se rozhodla, že uteče do ciziny, což se jí také o několik let později podařilo. Mezitím žila dva roky v Praze a živila se jako aranžérka u drogérií, s čímž by se dalo říci, byla spokojená.

„Zachovejte klid“ a následný útěk z Prahy

„Byli jsme obsazeni ruskými vojsky, zachovejte klid,“ po těchto slovech tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody, které slyšel každý Čechoslovák po zapnutí rozhlasu onoho rána, ihned sdělila matka Karly Horvat, že ona nemíní zachovávat klid, že už to slyšela kolikrát ve válce a že musejí utéct z republiky. Následovala cesta na velvyslanectví Rakouské republiky pro pasy. Naštěstí jim je našla jedna uklízečka. Na Václavském náměstí jim pomohl zase policista, díky kterému se dozvěděly, z kterého nádraží nechávají vyjet směr na Tábor. Jedinými zavazadly jim byla malá příruční taška a deštník. „Přišly jsme k tomu nádraží a tam jsme zase viděly jiné tanky a já jsem na jeden z nich vylezla a těm Rusům jsem rusky taky začala nadávat a moje matka mě potom stáhla zpátky a řekla, že je to hrozně nebezpečný, že se může stát, že každou minutu může nějaký ten blázen začít střílet,“ pokračuje ve vyprávění o svém útěku z Československa Karla Horvat. Teprve u Tábora už nebylo po tancích vidu ani slechu.

Bez pasu přes hranice v Českých Velenicích

Na hranicích v Českých Velenicích jim v tamní hospodě řekli, jak se dají překročit - a to i bez pasu. To stejné jim potvrdili i na celnici se slovy, že oni je jako nevidí a že je nechají jít skrz, že mají povel, nikoho nepouštět tam ani zpět, ale protože je nevidí, tak mohou pokračovat dál. Na druhé straně už čekala rakouská média, kterým matka Karly Horvat poskytla rozhovory, za což byla potom odsouzena Československem na čtyři roky vězení. Ona se ale nikdy nevrátila. Po sametové revoluci sice její matka dostala amnestii, ale ani to ji nepřesvědčilo. Naopak její dcera, Karla Horvat, se po otevření hranic ihned jela do své vlasti podívat.

Vraťme se ale nazpátek na hranice z rakouské strany, dvě ženy stojí na začátku svého nového života – bez politické strany, která svůj nelítostný stisk v Československu mezitím upevňovala.

V Gmündu se jich ujali místní, kteří i když měli strach z toho, že Rusové se dostanou až k nim, pomáhali, co se dalo a nasměrovali je do školy, kde byli i ostatní uprchlíci z Československa. Na druhý den ihned žádají o politický azyl, a tak půl roku zůstávají v uprchlickém táboře Traiskirchen, čímž započíná další etapa, což už je jiný příběh.

„Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučila v Karlových Varech“

Karla Horvat se po smrti svého manžela – to už bylo po sametové revoluci - začala zajímat o dění v české menšině. Nejprve začala zpívat v kostele a tak se postupně seznámila s několika spolky, díky kterým nemusí na svůj tehdejší domov vzpomínat s nostalgií. Karlovy Vary byly tehdy místem, které schraňovalo lidi z celé republiky a člověk tam nemusel mít strach z udání tak jako tomu bývalo v Praze. Jak sama říká, její život by se dal vyprávět pod titulem - „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučila v Karlových Varech.“

Věra Gregorová | „V Praze měli lidé vůli“

Mnozí vídeňští Češi zažili tuto událost i z jiné perspektivy – například tak, že byli právě na návštěvě u svých českých rodin či známých nebo záměrně cestovali z Rakouska, aby se přesvědčili, zda jsou všichni v pořádku. Stejně tak tomu bylo i u Věry Gregorové, která byla v té době v kontaktu s Vysokou školou ekonomickou v Praze a měla psát disertační práci o stavu československého hospodářství. Z té pak po obsazení ale bohužel nic nebylo, protože, jak jí bylo sděleno, Československo zůstalo u svého starého principu.

Jelikož telefonická spojení tehdy nebyla úplně spolehlivá, Věra Gregorová se rozhodla, že se do Čech a na Moravu pojede podívat na vlastní pěst. Zjistila, že trasa na Mikulov do Brna je otevřená. S vízem v ruce nasedla do auta a mířila směr Brno, odkud se poté letecky dostala do Holešova. Vše bylo v rodině v pořádku, ale každý samozřejmě trnul, co se bude dít dál. „Taky v Praze ještě každý myslel, že ta okupace nezůstane. Tenkrát to politicky ještě nebylo rozřešené,“ dodává k tehdejší situaci v Československu Gregorová.

„Potom každý říkal, teď je to zabitý na dalších dvacet let a ono se pak ukázalo, že to tak bude. Každý cítil, že to bylo přerušeno, že čas, který byl za těch poměrů, na to nebyl ještě tak vyzrálý, aby se to povedlo. Tolik vojska na tak malý stát ... Bylo překvapující, že se dalo jet do toho Brna, já jsem mohla cestovat. To bylo neuvěřitelné. Když jsem vyjela z Vídně, tak jsem nevěřila tomu, že se mi to povede. Věděli jsme, že cesty jsou kontrolované, proto to autem nešlo, a tak jsem právě přišla na tu myšlenku, že poletím,“ vysvětluje Věra Gregorová, předsedkyně spolku České srdce, svou dobrodružnou cestu do Československa poté, co se dozvěděla o invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

„V Praze měli lidé vůli - ačkoliv věděli, že to proti ruským tankům nevyhrají, tak se bránili, chtěli ukázat, že s tím nejsou srozuměni. Opravdu to bylo úžasné, co si lidé troufli a já nezapomenu, jak stál tank na Václavském náměstí a také nezapomenu na to, jak se střílelo do Muzea. Ono to opravdu bylo tak, že se člověk musel bát. Já bych řekla - tenkrát to bylo ještě odvážnější. To, že potom následovalo politické zklamání - to je jiná věc, ale takové věci - ano, povzbuzují.“ Těmito slovy zakončuje Gregorová rozhovor.

Karl Hanzl | Pražské jaro jako mozaikový kamínek

Sovětskou invazi si ve vzpomínkách vybavuje v ostrých barvách i Karl Hanzl. Tu noc právě přespával se svými rodiči a bratrem na Václavském náměstí v Praze, které už ráno bylo plné tanků. I když tenkrát jako šestnáctiletý politickou scénu ještě tak podrobně nesledoval, pamatuje si na uvolněnou atmosféru pražského jara, která se dostala až do Rakouska a „pozitivní klima, že se Československo vrací do demokratického tábora.“

„Když ale vezmu ten čas po 21. srpnu, tak bylo neuvěřitelné, jak rakouští občané ty české přijali. My jsme to zažili sami v naší malé truhlářské dílně. Několikrát přijely autobusy, kde to celé osazenstvo padesáti lidí u nás v dílně přenocovalo - chodili jsme pro snídaně, vařili jsme čaj a pomáhali jsme jim teda všude, kde to jenom šlo a to dělalo jistě hodně hodně vídeňských Čechů a taky Vídeňáků, kteří česky neuměli,“ říká Hanzl.

I když vlna nevole ze strany občanů byla intenzivní, tak mocnáře, kteří o budoucím stavu v Československu rozhodovali, to nepřesvědčilo o tom, aby si nadále samo mohlo rozhodovat o povolování či utahování otěží. Každopádně i dnes jsou někteří přesvědčeni o tom, že pražské jaro bylo velkého významu: „Byl to jistě jeden z těch velkých impulzů a více méně ten vývoj - když vezmete 1956 Maďarsko, 1968 Československo, potom 80. léta Polsko, tak podle mého názoru to byl takový mozaikový kamínek do toho budoucího vývoje až do toho roku 1989, kde svět je takový, jaký teď je,“ odpovídá Karl Hanzl, předseda Školského spolku Komenský, na otázku, jaký mělo pražské jaro dopad na pozdější vývoj v zemi.

Hrdinská odvaha obyvatel | Odkaz dalším generacím

Československo se sice demokracie dočkalo až o dvě desítky let později, avšak otevřený nesouhlas obyvatel s vpádem a následnou okupací sovětskými vojsky až do dnes představuje hrdinskou odvahu a odkaz pro další generace.

Dnešním vysíláním Vás provede Pavlína Woodhams. Rozhovory s Karlou Horvat, Karlem Hanzlem a Věrou Gregorovou vedla a magazín připravila Pavla Rašnerová.