Přechody | Übergänge | Přeshraniční festival v Českých Velenicích a Gmündu

Léto bývá spojeno s všemožnými festivaly. Ten v Českých Velenicích byl ale v lecčems speciální. Jednak se neodehrával jen v Českých Velenicích, ale zároveň i v rakouském Gmündu, a za druhé se nevěnoval jen hudbě, divadlu a filmu, ale snažil se propojit dvě sousední města, která - byť dnes už jen symbolicky - rozděluje státní hranice.

Název „Konference 1968“ nesl páteční dopolední blok přednášek a diskuzí. V němž se objevily i známé vídeňské tváře jako Přemysl Janýr, Niklas Perzi a známý rakouský spisovatel Robert Menasse.

Pravé poledne na Rudém náměstí v roce 1968

Ještě předtím ale Michaela Stoilová z Ústavu pro výzkum totality a Pavel Šťourač z divadla Continuo představili divadelní hru „Noon - Poledne“, která se inspirovala osudy osmi statečných z protestů proti okupaci Československa v roce 1968 na Rudém náměstí v Moskvě. 25.srpna v pravé poledne se sešli Natálie Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremlin, Pavel Litvinov, Viktor Fainberg, Konstantin Babickij, Taťána Bajerová a Larisa Bogorazová k pokojnému protestu s transparentem: „Vaše svoboda - naše svoboda“.

Jejich protest trval jen 5 minut, než byli zatčeni tajnou policí, a většinu z nich čekaly pobyty v pracovních lágrech, či blázincích. Příběh jedné z nich, neobyčejně statečné Natálie Gorbaněvské sleduje právě představení Noon. V rámci přeshraničního festivalu byl divadelní kus podán dvojjazyčně, i když mnohem větší váhu v něm měli výrazové prvky a tanec. Neobyčejně kruté zacházení vydržela Natálie Gorbaněvská ve skutečnosti 2 roky, 2 měsíce a 2 dny.

„Šlo nám o připomenutí odvahy těch lidí, připomenout si na jejich osudu tento občanský postoj,“ řekl Pavel Šťourač, jeden z hereckých představitelů. Na odborném nastudování spolupracovalo divadlo právě s Ústavem pro studium totalitních režimů, který je s několika z osmi - dosud žijícími - protestujícími z Rudého náměstí v kontaktu.

Pražské jaro 1968 z rakouského i českého pohledu

„Už to byl pro nás dlouho sen, představit zde na hranicích téma 1968, protože jsme si byli jisti, že český pohled bude určitě jiný nebo alespoň odlišný od toho rakouského,“ řekl organizátor festivalu Thomas Samhaber na úvod diskuze, kdy si na pódium přizval pamětníky z řad jak rakouských, tak českých.

Jedním z těch rakouských byl Franz Drach. Povoláním učitel z Gmündu byl v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v rakouské armádě na vojenské službě. „Měli jsme jen málo empatie pro ty chudáky Čechy. To co dělají Rusové v Československu mě moc nezajímalo,“ řekl Franz Drach, který si musel kvůli pohotovosti v rakouské armádě vojenskou službu o měsíc prodloužit.

Dalším z těch, kteří měli na pražské jaro osobní vzpomínky, a vnímali je sice bezprostředně ale pořád zpoza bezpečného odstupu státních hranic, byl rakouský spisovatel Robert Menasse. Byl tenkrát u babičky na prázdninách právě v Gmündu. Šli se podívat k hraničnímu přechodu, kde potkali mnoho lidí se stejným nápadem. „Byli tam celníci, kteří dělali taková odmítavá gesta. Měli samopaly - ale na to jsme byli zvyklí,“ popisoval Menasse.

"Babička, když slyšela bouřku, vždycky říkala „to střílejí Češi, to střílejí Češi!“, pamatuje si Robert Menasse.
Za Českou stranu zavzpomínal na pražské jaro 1968 Jiří Kabeš ze skupiny Plastic People of the Universe. "Pamatuju se na svou matku, která si úplně bíla sedla na židli a řekla: „Rusáci nás napadli.“ „Na to nezapomenu ani po smrti,“ shrnul Jiří Kabeš.

Páteční koncert Plastic People of the Universe, pianomobil a speciální autobus

Specialitou festivalu Přechody | Übergänge byly dvě malé zvláštnosti, první byl tzv. Pianomobil - pojízdný klavír, který táhlo spřežení složené z tří šlapajících cyklistů na trojkole. Ovšem čas od času pianové spřežení zastavilo a na klavír si mohl zahrát každý, kdo chtěl. Tým hudebníků z Lince byl shovívavý a profesionální klavírista také potřeboval čas od času oddech.

Další atrakcí byl nostalgický autobus z roku 1968, který fungoval jako kyvadlová doprava mezi Českými Velenicemi a Gmündem, mezi jednotlivými festivalovými zastávkami ho řídil Gerald Reisinger.

Večerní program pak vyplnili koncerty hudebních skupin, rakouští Sonig zanechali příjemný dojem svým ležérním poprockem a skvělou zpěvačkou. Následovali Ethno Fusion: Die Ungeraden, kteří přinesli tóny různých etnicky specifických hudebních žánrů a kde se zaskvěla výjimečná saxofonistka. Večer ale všichni čekali na hlavní páteční tahák Plastic People of the Universe. „Psychadelic, alternative rock“ zní popis hudby Plastic People of the Universe, který můžete najít na internetu. Ti, kdo tuto stálici českého undergroundu dosud neznali, hned po prvních tónech pátečního koncertu pochopili, co tím popisem na internetu bylo myšleno. Tvrdý bigbeat doprovázený elektrickou violou zanechal rozhodně dojem.

Skupina Plastic People of the Universe čerpala v době svého vzniku inspiraci z hudby Velvet underground a samotný název kapely odkazuje na skladbu Franka Zappy Plastic People. Zjevení v komunistickém Československu spíše ojedinělé, „lezlo státní policii jemně řečeno na nervy.“ Po potlačení pražského jara jim bylo prakticky znemožněno oficiálně vystupovat, to ale neznamenalo konec koncertování. „Režim na Plastiky žárlil, že na naše tajné koncerty přišlo na 600 lidí. Dokonce se několikrát stalo, že ta budova nebo stodola, kde se koncert odehrál, do pár dnů lehla popelem,“ naznačil Jiří Kabeš, violista skupiny Plastic People of the Universe způsob, jak režim s Plastiky a jejich příznivci zacházel.

Dokonce samotná Charta 77 se původně zformovala okolo procesu s Plastic People, kteří byli v roce 1976 zatčeni. Tak byli významní pro tehdejší neexistující názorovou opozici.

"Já osobně nejradši vzpomínám na koncerty v Národním divadle, kdy přicházeli i mladí lidé a postupně byl každý z koncertů beznadějně vyprodaný. Ta spolupráce se mi líbila moc, zavzpomínal Jiří Kabeš na nejlepší koncerty za svou 48 let dlouhou kariéru u „Plastiků“. To Joe Karafiát zmínil koncert v Liberci a v New Yorku, které se mu obzvlášť vryly do paměti, a na které bude vždycky rád vzpomínat.

Interview se skupinou Plastic People of the Universe a rozhovor s historikem Niklasem Perzim o konferenci 1968 si můžete poslechnout v následujícím pondělním vysílání Rádia Dráťák. Od 21:10 na Radiu Burgenland.

Tereza Chaloupková