Svět, do kterého se 28. května v roce 1930 narodila, byl formován uměním a kulturou. Její otec, Otto Pollak, který pocházel z jihomoravského města Kyjov, provozoval ve 20. a 30. letech koncertní kavárnu Palmhof na Mariahilferstrasse ve Vídni. Chodili sem například operetní skladatel Franz Léhar, zpěvák Richard Tauber či herci Hans Moser, Fritz Imhof a Hans Thimig.
Helze Pollak bylo sedm let, když po anšlusu Rakouska začalo ve Vídni pronásledování židů. Její matka Frieda Pollak unikla v březnu 1938 před nacistickým terorem do Velké Británie. Helga byla v létě 1938 dočasně umístěna u příbuzných v Kyjově, kde navštěvovala českou školu a naučila se tak česky. Na jaře 1939 měla odejít za matkou do Británie. Avšak v momentě, kdy již byly všechny podklady pro její převoz připravené, hranice se neprodyšně uzavřely. Navštěvování veřejných škol bylo židům zakázáno a Helga Pollak tak do roku 1941 navštěvovala židovskou školu v Brně.
23. ledna 1943 dorazili Otto a Helga Pollak do Terezína. Její otec byl převezen do invalidního domova L 231, Helga do domova pro dívky L 410, kde si dva roky vedla deník. Její záznamy jsou darem pro potomky, jenž se – spolu s deníkem Anny Frankové – odlišuje od mnoha jiných vzpomínek, které byly z velké části napsány až po pádu nacistického režimu.
V letech 1941 až 1945 žilo v ghettu 15 000 dětí. Více než 14 000 z nich tam přišlo o život. V říjnu 1944 byla Helga Pollak na seznamu pro převoz do Osvětimi. Byly jí nařízené nucené práce v továrně na munici a to jí zachránilo život. V dubnu 1945 se vrátila do Terezína. Z 55 dětí, které žily v pokoji číslo 28 v domě pro dívky, se konce války dočkalo jen 15.
Helžin otec také přežil a vrátil se do Vídně. V roce 1946 se Helga znovu setkala se svou matkou v Anglii. Tam odmaturovala a v roce 1951 se provdala za Gerharda Kinskeho, který do Anglie emigroval z východního Pruska. S ním odjela do Bangkoku a později do Addis Abeby. V roce 1957 se vrátila se svým manželem a dětmi do Rakouska, které se nechtělo již více zabývat svou minulostí.
Americká filmařka Zuzana Justman, původem z Československa, která sama přežila holokaust, se při tvorbě filmu „Terezín Diary“ (1989) a cenou Emmy ověnčeného dokumentu „Voices of the Children“ (1997) opírala právě o deníky Helgy Pollak-Kinsky.
Začátkem 90. let se Pollak-Kinsky začala setkávat s dalšími přeživšími. Výsledkem byla kniha „Die Mädchen von Zimmer 28“ od Hannelore Brenner-Wonschick, která vyšla v nakladatelství Droemer Verlag. Německý parlament tehdy „děvčatům z pokoje 28“ věnoval výstavu. O deset let později následovala kniha „Mein Theresienstädter Tagebuch 1943-1944“ (Edition Room 28).
V roce 2013 Německo udělilo Helze Pollak-Kinsky za její zásluhy v oblasti uchovávání vzpomínek Záslužný kříž Spolkové republiky Německo na stuze.
O rok později měla projev v OSN při příležitosti vzpomínkové akce k uctění obětí holokaustu v Ženevě. V roce 2015 byla jednou z 19 přeživších z koncentračního tábora v Osvětimi, kteří byli oceněni v reportáži německého týdeníku Der Spiegel „Die letzten Zeugen“ (Poslední svědci). Rakousko si Helgy Pollak-Kinsky oficiálně všimlo až později. V dubnu 2016 jí byla udělena Zlatá medaile za zásluhy spolkového státu Vídeň.
Helga Kinsky-Pollak, eine der letzten Zeitzeuginnen in Österreich, ist tot (Článek v němčině)