Češi a tolerance vůči jinakosti | Stále ožehavější otázka, ukázal průzkum
Změna mezi roky 2005 a 2017 je v mnoha ohledech výrazná, jak říká Milan Tuček ze Sociologického ústavu Akademie věd, který sleduje odpovědi na otázku o nepřijatelných sousedech přes deset let „Skokově se zvýšila netolerance ke skupinám, které mají vztah k projevům radikálního islamismu v Evropě,“ vysvětluje Turek.
„S řadou odlišných kultur mají Češi jen omezenou přímou zkušenost a při vytváření si obrázku o nich se musejí spoléhat na média, která často preferují zprávy obsahující motiv konfliktu nebo hrozby. Obraz lidí z některých těchto kultur tak může být jednostranný. Kulturní a etnická jinakost je pro nás evidentně větší problém než jinakost socioekonomická či odlišný životní styl,“ myslí si sociolog Roman Vido z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Češi jsou třetí nejméně tolerantní v unii
Nárůst netolerance ovšem podle Vida není třeba přeceňovat. „V evropském srovnání může být třetina Čechů odmítající cizince nebo sousedy s jinou barvou pleti poměrně vysoké číslo, ale v kontextu ostatních odmítaných skupin je to relativně málo. Naznačuje to, že rasismus v pravém slova smyslu není v české populaci většinovým postojem.
Srovnání mezi evropskými zeměmi nicméně skutečně ukazuje, že Češi jsou ke svým sousedům zvlášť přísní. Platí to jak u menšin, se kterými můžeme mít přímou zkušenost, tak u těch, se kterými se prakticky nepotkáváme. Evropský výzkum hodnot v roce 2008 ukázal, že v Evropské unii jsme třetí nejméně tolerantní zemí k Romům nebo imigrantům.
Češi patří k zemím nejméně tolerantním vůči muslimům a lidem jiné rasy
Aktuálně.cz | David Kohout
Důvodem může být zejména menší role náboženství a velmi malá etnická různorodost mezi obyvateli České republiky.
Nejtolerantnější evropské země byly v roce 2008 naopak ty, které mají bohaté zkušenosti s imigrací: Francie, Španělsko nebo Švédsko. Hodnoty Rakouska se ale od těch českých v mezinárodních průzkumech výrazně neliší, snad s výjimkou české netolerance k Romům. V Česku se vyjádřilo téměř 60 % respondentů, že by jim vadilo mít za souseda Roma.
Nadprůměrně netolerantní byli Češi v roce 2008 byli také k sousedům alkoholikům, lidem s kriminální minulostí, pravicovým i levicovým extremistům, nemocným AIDS nebo početným rodinám. Existuje ovšem skupina, pro Čechy nečekaně přijatelná. Mít za souseda homosexuála vadí Čechům nejméně ze všech postkomunistických národů.
Vesnice reagují na změny ve světě nejcitlivěji
Nárůst netolerance k cizincům, jiné barvě pleti a jiné víře nejsilněji zasáhl obyvatele vesnic. Ti byli v roce 2005, kdy probíhal první výzkum s otázkou na potenciální sousedy, relativně nejtolerantnější. Vývoj v posledních letech ovšem právě u nich vedl k nejrychlejšímu růstu napětí; dnes jsou právě obyvatelé vesnic tolerantní nejméně.
„Lidé na vesnicích s cizinci dřív neměli téměř žádnou zkušenost, proto pro ně nepředstavovali problém,“ vysvětluje Vido. „Tak je tomu do značné míry i dnes; změnil se však společenský kontext, do něhož zasáhl vliv – zejména elektronických – médií.
Data CVVM umožňují také detailnější pohled na to, jak tolerantní jsou různé demografické skupiny obyvatel. Podle pohlaví nebo podle věku. Zvlášť patrné je u otázky na sousedy jiné barvy pleti: u šedesátiletých a starších by měla problém téměř polovina respondentů, u patnácti- až devatenáctiletých jen čtvrtina. Ženy jsou u většiny skupin tolerantnější než muži.
Nebo pokud se jedná o odlišné příjmové skupiny: „Dotázaní s nízkou životní úrovní obvykle nechtějí mít za sousedy cizince (45 procent oproti 28 procentům mezi dotázanými s vysokou životní úrovní), homosexuály (40 procent oproti 17 procentům), lidi s jinou barvou pleti (57 procent oproti 31 procentům), jiného náboženského přesvědčení (29 procent oproti 16 procentům) ani bohaté (23 procent oproti 8 procentům),“ dodává sociolog Milan Tuček.
Tolerance ale může znamenat i lhostejnost
Francouzský sociální geograf Christophe Guilluy zjistil, že nejvíce pozitivní přístup k multikulturalismu mají zámožnější vzdělaní lidé z velkých měst, tedy příslušníci horní části středních vrstev,“ podotýká ale sociolog Jan Keller.
„Není to tím, že by byli tolerantnější vůči cizincům, ale tím, že bydlí ve čtvrtích s tak drahými nájmy a cenami nemovitostí, že jsou pro nově příchozí nedosažitelné. Své děti posílají do škol, do kterých nechodí děti migrantů, a profesně obsazují posty, na které nemá migrant šanci se dostat, takže jim nemůže v práci konkurovat. Jejich ‚tolerantnost‘ je proto tak vysoká, že zkrátka žijí ve světě, do kterého se migranti nedostanou,“ říká Keller.