Letní filmová škola v Uherském Hradišti

Filmoví fanoušci a nadšenci i uprostřed krutých veder na přelomu července a srpna zavítali do Uherského Hradiště na další ročník největšího nesoutěžního filmového festivalu v České republice - Letní filmovou školu.

Festival, který se pyšní na domácí poměry vcelku dlouhou historií, vždyť se letos konal už po třiačtyřicáté, zahrnuje širokou škálu z dějin světové kinematografie, ale zároveň nepřehlíží méně kvalitnější, mainstreamová či béčková díla, jež by mnohdy v rámci jiných festivalů mnoho diváků nenašla. Byly to ale právě takové snímky, které sklidily na letošní „filmovce“ úspěch. Oblíbenost podobných filmů dokazovaly plné sály na titulech jako Já, žena II nebo Anita – švédská nymfička, patřící do sekce Velikáni suterénu představující brakové erotické snímky ze švédské produkce.

Ačkoli je LFŠ spíš známá jako akce s nezaměnitelnou rodinnou atmosférou, pro své diskuze a doprovodný program, pro české tvůrce je také dobrou příležitostí k propagaci vlastních čerstvých novinek. Pravděpodobně nejočekávanější událostí byla pro mnohé projekce celovečerního dokumentu etablovaného filmaře Víta Klusáka, jehož nejeden snímek (např. Matrix AB, Český sen) patřil do sekce „provokativní“ a poměrně rezonoval ve veřejném prostoru.
Jeho další film Svět podle Daliborka - s oficiálním podtitulem „Portrét něžného neonacisty“ do této kategorie více než zapadá. Už několik týdnů před premiérou v kinech se zpochybňovala dokumentaristická věrohodnost, Klusák byl mnohokrát obviňován, že protagonista byl cíleně natáčen za účelem zesměšnění. Nic z toho však filmu na síle ani výjimečnosti v divákovu oku neubralo.

Podobně očekávaným snímkem byl i poslední film oscarového režiséra Jana Svěráka „Po strništi bos“, jehož předpremiéru měli možnost vidět návštěvníci na slavnostním zakončení festivalu, při němž Svěrák krom potlesku přijal i výroční cenu Asociace českých filmových klubů.

Uherské Hradiště nicméně není pouze domácí záležitostí. Vyjma letošního zaměření na švédskou multižánrovou kinematografii, se v kinosálech objevily i novinky ze zemí Visegrádské čtyřky, z nichž největší kontroverzi vzbudil historický film Volyň, pojednávající o ukrajinsko-polském masakru ze 40. let. Kultovní polský režisér Wojciech Smarzowski byl za překvapující naturalismus oceněn několika vítězstvími, včetně obdržení devíti Polských národních filmových cen. Kvůli citlivému tématu však film narazil na pár odmítavých reakcí, které vyvrcholily odvoláním kyjevské projekce na žádost ukrajinského ministra zahraničí.

Nejdiskutovanější novinky světového formátu, zpravidla výherní snímky na významných mezinárodních festivalech jako Berlinale nebo Cannes, vytvořily letos poprvé programovou sekci zvanou Letní festivalové echo, v níž zaznívala zvučná jména tvůrců Terrence Malicka a Bruno Dumonta. Mezi nimi se představila i německá režisérka Valeska Grisebachová s nekonvenčním dramatem Western, který byl natočen za pomoci rakouských koproducentů.

Letní filmová škola kromě tematických či žánrových okruhů uvádí i několik retrospektiv jednotlivých filmařských osobností, častokrát za jejich přítomnosti. Letošní ročník tak uvítal například Phillipa Grandrieux, autora snímků spadajících pod trend tzv. new french extremity, tedy kinematografie, pro níž je typická vizuální a obsahová brutalita. Neméně význačným hostem byl i Daniel Bergman, syn Ingmara Bergmana, který je mnohými považován za největšího filmového tvůrce všech dob. Přestože je filmografie jeho otce obecně proslulejší, Daniel obzvláště ve Švédsku platí za uznávaného umělce. A v Uherském Hradišti s úspěchem promítl například oceňovaný titul Nedělňátka.