Helena Basler a poodkrývání doby před zlomovým rokem 1968

Tenkrát 20-letá Helena Basler, současná předsedkyně Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku, na jaře 1968 rozhodně neuvažovala o možném přesunu z Československa do zahraničí. Právě naopak, vypadalo to, že svítá na lepší časy.

On demand | Rádio Dráťák | 30.4.2018

V období, kdy si kvůli svému nežádoucímu kádrovému profilu právě dodělávala po večerech v Praze maturitu a během dne se věnovala dělnickému povolání, se ve společnosti mimo jiné opět začalo otevřeně mluvit o brutalitách napáchaných po druhé světové válce a v padesátých letech v Československu: například o likvidaci politických odpůrců komunistické totality, ale i náboženských představitelů či inteligence, nesouhlasící s praktikami a idejemi straníků. Proces demokratizace během pražského jara vypadal nadějně.

„Ne, že bych byla spokojená, ale ono skutečně v tom roce 1968 - byl Semafor, Jonáš – vynikající záležitost. Dokonce v Lucerně začínaly být koncerty beat nebo rock’n’roll. Zkrátka to, co předtím nebylo. Začalo se mluvit o Čapkovi. Mluvilo se o tom, co bylo. Člověk se dozvěděl, jaké byly strašné činy, které se staly v roce 1950-51, kolik lidí bylo popraveno. Předtím jsem netušila vůbec, kdo je nějaká paní Horáková a že byla popravena atd. To všechno se otevíralo a vypadalo to velice velice slibně,“ vzpomíná na dobu pražského jara Helena Basler.

Osvobození Československa po druhé světové válce z větší části sovětskými vojsky, nahrálo komunistům do karet. Ti začali postupně pronikat na ta nejdůležitější místa ve vládě, a tak si Československý stát moc dlouho tak vytoužené svobody neužil. Únor 1948, jinými slovy komunistický státní převrat, kdy se Československo připojuje k sovětskému mocenskému bloku. 20 let totality, kolektivizace, politické procesy, společenská krize, deziluze socialismu. Avšak konec 60. let 20. století je jiný.

Vídeňská Češka Helena Basler pochází z intelektuální rodiny. Již během dětství začíná poodhalovat pravdu, skrytou za rudým pláštěm režimu.

Na onu dobu dospívání, nasáklou, mnohdy až promočenou výpary totalitního režimu má Helena Basler živé vzpomínky. Takto popisuje jeden, tehdy ještě zmatený, zážitek: „Já jsem jako malé dítě, bylo mi kolem pěti let, s mou nevlastní babičkou prolezla jakýsi živý plot v Sezimově Ústí, kde tedy mě babička vedla na hrob bývalého prezidenta Beneše a byla tam prý nějaká ušlechtilá paní, prý mě měla hladit po hlavě, to já nevím, dávala mi čokoládu, bonbóny to já všechno si už nepamatuji, jen mi to hrozně vrtalo hlavou a říkala mi: ‚To je paní prezidentová.‘ A já říkám: ‚Jaká paní prezidentová, vždyť prezidentová soudružka je přece soudružka Gottwaldová.‘ No a nesmíš o tom mluvit etc., tak to prostě začalo.“

Reformním tendencím nové vlády společnost těch, kteří se nepřikláněli na stranu Komunistické strany Československa či se z jejího stínu chtěli vymanit, věřila a vkládala do nich své naděje. Stejně tak to vnímala i Helena Basler, která dále popisuje, jak by to celé mohlo dopadnout, nebýt události z 21. srpna 1968, která odstartovala novou a ne právě lehkou éru Československa: „Byl by to socialismus s lidskou tváří. Jsem o tom přesvědčena. Jsem možná naivní ... Tady nešlo o to změnit systém, ty lidi už byli na ten systém zvyklí. Ty lidi se toho dost odnaučili, protože už dvacet let měli zabavené podniky a všechno. Už prostě nechtěli mít tu strukturu majetníků, kteří něco mají atd. Zvykli si na to ... Byla naděje. Nevím, jestli by to ekonomicky šlo, to nevím, ale jsem přesvědčena, že to byl dobrý krok dopředu.“

Avšak lidé v té době ještě netušili, že pražské jaro bylo jak začátkem, tak zároveň i koncem procesu k demokratickému socialismu, který mohl nastolit změny uvnitř komunistické strany, které by se pozitivně dotkly i životů jednotlivců ve společnosti. Tento postup ale rozdmýchal podezření z kontrarevoluce mezi konzervativními komunistickými kruhy v Moskvě, které koncem srpna 1968 vyslaly okupantská vojska do Československa, aby tomu udělala přítrž.

I když se Helena Basler, dnešní host rádia Dráťák, mj. členka Konzultativní rady při Stálé komisi Senátu pro krajany žijící v zahraničí, dostala do svobodné země, starala se odtud i jak o své nejbližší, tak i o úplně cizí lidi, kteří zůstali v Československu. Když mohla, jezdila nazpět i například s dopisy, které by jinak přes hranice nepřešly nebo rozposílala potvrzení, že se za ty a ty zaručí a bude je živit. Byla to pro ni, jak říká: samozřejmost.

Třebaže nejprve neměla v nové zemi chuť zapojovat se do spolkového života, okolnosti to zařídily jinak, a dodnes je významnou a neoddělitelnou součástí české Vídně.

Helena Basler je laureátkou ceny Gratias agit z roku 2013 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Na webové stránce www.kulturklub.at si můžete přečíst o chystaných akcích Kulturního klubu, ale se i dozvědět více o jeho časopisu, který vychází několikrát do roka a informuje jak o české a slovenské Vídni, tak událostech a dění v Česku či na Slovensku a mnohém dalším.

Rozhovor s předsedkyní Kulturního klubu Helenou Basler si poslechněte v magazínu Dráťák. Vysíláním, které připravila Pavla Rašnerová, Vás provede Pavlína Woodhams. Novinky připravila Tereza Chaloupková.

Link

Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku